
Mona: Emily, půjčila jsem si tvoje auto. (Emily se podívá na stůl, kde leží její klíče, a zpátky na Monu.) Ehm... mám svoje.
Aria: Myslíš, že ta ženská v černém byla Melissa?
Emily: Co myslíš ty?
Aria: Moc dobře jsem ji neviděla. Snažila jsem se nepočůrat, když k nám zamířil ten nový polda.
Hanna: Může mířit, jak jen chce. My Wildenovi nic neudělaly.
Aria: Až na to, že jsme hodily jeho auto do jezera a nechaly na něm otisky, když ho "A" vytáhla.
Hanna: Spencer, co to děláš s mými hranolkami?
Spencer: Vytvořila jsem okolí hájovny, abych zjistila, zda je možné, aby člověk, co vyskočil z letadla, zachránil vás tři z hořící budovy. Počkej. Polož tu mozzarellovou tyčinku.
Hanna: Ta je moje.
Spencer: Ne, není. Je to letadlo.
Hanna: Byla jsem na tom pohřbu. Wildenově.
Hannina máma: A jaké to bylo?
Hanna: Divné. Chtěla jsem, aby zmizel a zřejmě za to půjdu do pekla, ale...
Hannina máma: Doufám, že ne. To bys ho pak ještě viděla.
(Emily má zraněné rameno.)
Hanna: Budeš zítra v pořádku? Nemáte velký závod?
Emily: Dobře, mohly bychom nepoužívat "velký" a "závod" v jedné větě?
Hanna: Možná by sis mohla vzít plavky s rukávy. Já plavala dvě léta na táboře pro tlusté v kabátě.
Aria: Jak máme věřit něčemu, co říká? Kdo ví, co těm poldům řekla. Je to Mona. Začala lhát, když byla ještě embryo.
























